Část 1.
25. 8. 2009
Byl krásný, opravdu nádherný, den. Všichni studenti, pokud se neslunili tak, běhali venku na čerstvém vzduchu. Lena seděla zamyšleně ve svém kabinetu, dívala se z okna a vdechovala svěží letní vánek. Šla by ven, popovídat si se studenty, nebo vyrazila s Hermionou do Prasinek a poseděla s ní na zahrádce nějaké restaurace. Prasinek jich teď bylo plno. Po pádu Voldemorta, se tato malá vesnice zmohla na několik restaurací a nových obchodů. Vůbec se inovovala. Všechno se teď měnilo. Jen Lena zůstávala stejná. A teď, i když moc chtěla, ven nešla. Ani nemohla. Na stole jí čekala hromada neopravených esejí. Od té doby, co nastoupila do Bradavic jako profesorka, měla práce nad hlavu. Povzdychla si, odložila sklenku vychlazeného šumivého vína a zdvihla se z křesla. Naposledy nasála omamnou vůni léta a zasedla k pracovnímu stolu. U první práce se velmi nasmála. Studenti Mrzimoru nezklamali. Svou hloupost znovu prokázali. Lena se opřela v křesle a usmívala se pro sebe. Svou práci miluje. Na hradě jde vše dobře. Jediné, co ji zde štve, je vlastně jsou dva lidé. Náhle se zamračila. První je bratr. Harry slavný podělaný Potter. Ano, je ředitelem. Ano, je slavný a udatný. Ano, porazil Voldemorta a zachránil svět. Ano, neuvěřitelně jí štve. Jeho hloupost, jeho nevinnost, jeho bezmezná láska k ní. To vše ji neskutečně irituje a nutí ji ho nesnášet co nejvíc to jde. A ten druhý? Je to její úhlavní nepřítel již od dob školy. Sice se ve válce nakonec přidal na stranu dobra, ale napřed zapříčinil smrt Albuse Brumbála. Lena při myšlence na něj stiskla ruku v pěst. Ano, je to slovutný Draco Malfoy, který po odchodu Severuse Snapea nastoupil na post učitele lektvarů. Měl velmi dobrou průpravu, než přišel o místo požádat. Učil ho sám velký Snape. Ten byl teď v předčasném důchodu, protože si uvědomil, že i když ho baví trápit studenty, tak ho víc sužuje jejich, podle něj, nevýslovná tupost a paličatost. A navíc nechtěl mít za ředitele Harryho. Překvapivě. Ale Draco Malfoy jí neuvěřitelně pil krev. Potřepala hlavou, aby se zbavila myšlenek na toho idiota a znovu se pustila do práce.
Když s esejemi skončila, byl večer. Unaveně se zvedla a podívala se na velké nástěnné hodiny. Pravý čas na to jít na večeři. Nikdy nechodila přesně. Podle ní, včas chodili hladovci a blbci, co neměli nic jiného na práci. Harry byl vždy včas. Podle Leny patřil do té druhé kategorie, protože, stejně jako ona, toho u večeře ostatně jako u žádného stolování, moc nesnědl. Asi geny. Letní večery byly chladné, proto přes sebe hodila svetr fialkové barvy, který jí sice obepínal, ale zase zdůrazňoval určité partie. Lena se ušklíbla a namířila si to ke dveřím.
Jídelna byla naplněna hlavovými studenty, kteří mluvili jeden přes druhého. Lena se usmála a posadila se na židli u učitelského stolu, přesně vedle Hermiony. Po její pravici vždy seděl Hagrid, ale dnes nebyl přítomen. Otočila se tedy ke své kamarádce. „Hele Hermiono, kde je Hagrid?“ zeptala se jí opatrně. Jen doufala, že zase něco nevyvedl. Měla Hagrida upřímně ráda, ale jeho skvělé nápady ji děsily. Hermiona se zamyslela. „Myslím, že šel hledat nějaké překvapení pro studenty na hodinu. Nebo alespoň takhle to říkal.“ Takže Leniny obavy se naplnily. „Kruci. Doufám, že se ani on ani nikdo jiný nezraní.“ Pousmála se směrem ke své společnici. Hermiona se zasmála a podala Leně její oblíbený salát. Náhle se židle vedle Leny pohnula a někdo ji obsadil. Lena si nandávala salát a nevěnovala tomu pozornost, dokud dotyčný nepromluvil. „Hledím, hledím, králíky vidím.“ Ozvalo se vedle ní posměšně. Lena se otočila po zvuku hlasu a podívala se do obličeje učiteli lektvarů. Nakrčila nos a zúžila oči. „ Hledím, hledím idiota vidím.“ Vrátila mu to. „Ale co tak nabručeně, Potterová. Nejsi ráda, že vedle tebe bude sedět sofistikovaný člověk a ne chlupatá opice?“ ušklíbl se Draco a přisunul si k talíři schválně tác s grilovanými kuřaty. Lena po něm hodila nevraživým pohledem a odpověděla. „Jestli se považuješ za sofistikovaného člověka, tak jsi mi k smíchu, Malfoyi. Někoho tak neskutečně namyšleného a ,s prominutím ,pitomého vedle sebe mít opravdu nemusím. To budu raději poslouchat Hagridovy historky.“ Na znamení, že jejich „příjemný“ rozhovor skončil si dala do úst vidličku se salátem. Draco se zatvářil šokovaně. „Ty bys tady vážně chtěla tu hroudu sádla, místo pěkného mužského?“ Lena se na něj falešně usmála. „Ale to víš, Malfoyi, že chtěla. Ale kde ho vidíš?“ „Tohle bylo ubohé i na tebe, Potterová.“ Ušklíbl se Draco a zakousl se do kuřete a díval se, co ona na to. „Jestli si myslíš, že mě k něčemu vyprovokuješ, tak se pěkně mýlíš. Já už nejsem malá holka, víš Malfoyi. Já se s tebou nebudu prát a hádat. Z toho jsem už vyrostla. Vím, že ty ne, ale já opravdu nestojím o nějaké hloupé pře. Takže mi laskavě dej pokoj a jdi s tím mrtvým ptákem jinam!“ štěkla na něj. Zrovna se před nimi objevil Harry, který slyšel jenom o mrtvém ptákovi a nedošlo mu, že Lena myslela grilované kuře. „Jsem rád, že už se nehádáte, ale radši si milenecké rozepře nechte na potom.“ Usmál se na ně. Oba na něj nechápavě pohlédli, Lena znechuceně. „Cože?!“ vydechla Lena a málem se zadusila okurkou. Harry zdvihl obočí. „Asi jsem se spletl. Dobrou chuť.“ A odporoučel se zpátky ke své židli. Draco, na rozdíl od Leny, se Harryho výrokem dobře bavil. „Co zde shledáváš tak směšného, nezvaný hoste?“ otočila se k němu nasupeně Lena. „Směji se tomu, že Váš velectěný bratr si myslí, že jsme milenci, milá dámo.“ Přišlo jí v odpověď. „Ano, on je totiž již od mládí postižen sníženou inteligencí.“ „Ale jak vidím, jeho sestru to nepostihlo.“ Řekl klidně Draco. „Snažíš se mě zkorumpovat? U mě nemáš šanci, Malfoyi. I kdybys mluvil sebevíc vzletně.“ Šlehla po něm rychlým pohledem a chystala se vstát. Draco se však zdvihl rychleji a odsunul jí židli. Přitom jí zašeptal do ucha, tak něžně, že i Lenu zamrazilo. „Pamatujte si, slečno, naděje umírá poslední.“ A odtáhl se. Lena ho sjela zmateným pohledem a radši odešla. Draco se za ní usmál, ale když se otočil zpět ke stolu, už se neusmíval a měl svůj obvyklý chladný pohled. Hermiona ho ostražitě sledovala a nakonec se k němu přisunula. „Něco se děje, paní Wesleyová?“ otočil se k ní nevzrušeně blonďák. „Ale nic. Jen jsem se Vás chtěla na něco zeptat, pane Malfoyi.“ „Do toho.“ Pobídl ji a klidně se napil ze své stříbrné číše. „O co Vám jde? Tedy. Co po Leně chceš, Malfoyi?“ Hermioně už praskly všechny nervové články a otázala se ho zpříma. Pozdvihl jedno obočí a zkoumavě se na ní zahleděl. „Vůbec nic po ní nechci, Weasleyová. Nevím na co narážíš. A nyní mě prosím omluv.“ Zvedl se ze židle a ladně odkráčel do sklepení.
Lena se podívala na svůj stůl. Vše bylo hotové, opravené a pečlivě uložené v deskách. Radostně popadla osušku a vyrazila ze dveří. Milovala noční návštěvy jezera. Jakmile se dostala ven na školní pozemky, rozeběhla se směrem k jezeru. Pozdravila oliheň, která jen něco zachroptěla, a začala se svlékat. Potom skočila do vlažné vody a zkrátka si užívala. Když se dostávala, samozřejmě pod vodou, na druhý břeh, něco se kolem ní mihlo. Pomyslela si, že jsou to jen jezerní lidé, se kterými má úmluvu, nebo něco jiného z jezera, které ji nemůže ohrozit. Mýlila se. Už viděla strmé vrchy druhého břehu, když vtom proud šedého světla zasáhl její nohy. Překvapením s sebou trhla a snažila se co nejdřív dostat na hladinu. Když se ovšem pokoušela kopat nohama, zjistila, že už žádné nohy nemá. Místo lidských končetin měla obrovský rybí ocas. Vypadala tedy nyní jako mořská panna. Zoufale uvažovala, co má dělat. Čeřila rukama vodu, ale věděla, že to jí nepomůže, protože v tuhle dobu tady nikdo není. Proto sem chodí tak pozdě. Než stihla cokoliv vymyslet, kolem pasu se jí obtočily dvě silné ruce a vytáhly ji nahoru. Jakmile se dostali na břeh, Lena začala plivat vodu, po všem co viděla. „Děkuji mockrát. Zachránil jste mi život. Jak se Vám odvděčím?“ otočila se na svého zachránce. Ale když viděla, kdo ji zachránil, zhrozila se. Blond vlasy, krásný aristokratický obličej, smyslná ústa… „Co takhle polibek?“ usmál se na ní. „Kruci, Malfoyi, co tu děláš?! Okamžitě vypadni a nekoukej na mě.“ Vykřikla a snažila se zakrýt to, co nebylo skryto pod šupinami. „Nevidíš? Zachraňuji, ti život.“ Ušklíbl se na ni. Lena po něm šlehla nevraživým pohledem a vypadalo to, že se za chvíli udusí. „D-d-děkuji ti.“ Draco se krátce zasmál. „Vidím, že to umíš. No tak, že bych tě teď vzal na ošetřovnu, co na to říkáš?“ pohlédl na ni s úsměve. Lena se ušklíbla. „To víš, že jo. Koukej vypadnout. Já to zvládnu sama.“ Náhle se zarazila a podívala se do země. Draco se na ní vítězoslavně usmál. „Myslím, že s tou ploutví daleko nedojdeš.“ Lena se zaškaredila. „Dobře.“ „Co dobře.“ „No můžeš!“ „Cože můžu?“ „Malfoyi, nezapomněl sis v tom jezeru mozek? Můžeš mě odnést.“ „Aha, mám svolení. A co poprosit?“ uculil se na ní. Lena to slovo doslova vyzvracela. „Prosím.“ „Děláš pokroky, Potterová. Třeba z tebe bude brzy slušný člověk. Nebo taky slušná mořská žena. Promiň ale tobě panna říkat nemůžu.“ Usmál se na ní nevinně a vzal jí do náručí. Cestou sebral její osušku a přehodil ji přes ploutev. „To kdybychom potkali nějakého snaživého prefekta nebo primuse.“ Dodal na vysvětlenou a Lena se mírně usmála. Donesl ji na ošetřovnu. Chtěl otevřít velké bílé dveře, ale bylo zamčeno. „To je zvláštní. Madam Pomfreyová nikdy nezamyká.“ Řekla Lena. „Tady máme vysvětlení.“ Ukázal Draco na malý štítek na dveřích, který říkal: Milí studenti, profesoři. Jela jsem na týden na sjezd lékouzelníků v Londýně. Vracím se příští pondělí. Madam Pomfreyová. „To je v pytli.“ Vyjádřila se k tomu Lena. „Co budeme dělat?“ řekla zoufale a svraštila bočí. Draco na to nic neřekl a mířil do sklepení. „Kam to jdeš?“ zeptala se rychle Lena. „Kam myslíš? Do svých komnat.“ Odpověděl stručně a díval se před sebe. V obličeji se mu nepohnul jediný sval. „Ne, ne, ne. Tak to ne.“ Vrtěla Lena hlavou. „Vidíš tady snad jinou možnost? Tvé komnaty jsou na to moc malé.“ „Jak to víš?“ „Protože jsem tam byl.“ „Eh?“ „Ano byl, když mi pan ředitel ukazoval hrad.“ „Aha.“ Zmlkla Lena. Draco se ušklíbl a oba zmizeli ve tmě sklepení.
Draco ji opatrně položil na černou kovovou manželskou postel a podíval se na ni. Lena si opět cudně zakryla prsa. Draco se musel tomuto kroku zasmát. „No jistě, to jsem nikdy neviděl.“ Řekl posměšně a hodil jí na ruce deku. Přikryla si hrudník. „Neříkám, že jsi to nikdy neviděl, pane Kasanova, ale nechci abys viděl ty moje.“ Odporovala Lena uraženě. Draco si odfrkl. „Co bude dál?“ zeptala se a kývla směrem k rybímu ocasu. „Abych byl upřímný, naprosto netuším. Nikdy jsem tohle kouzlo neviděl.“ „Já taky ne.“ Draco pozdvihl obočí. „Snad si nemyslíš, že jsem si to udělala sama, aby mě někdo zachránil.“ Podivila se Lena naštvaně. „Mno…“ začal Draco zamyšleně. „Jsi nesnesitelně blbý.“ Vraždila ho Lena pohledem. „Ty jsi nesnesitelná celá. Myslíš, že jsem rád, že tě mám v ložnici?“ Lena sklapla a nevěřícně se na něj dívala. „A myslíš, že jsem ráda já? Že se mi splnil sen? Nejen, že jsem ve TVÉ ložnici, ale ještě nemám nohy!!!!“ vyštěkla na něj. Draco obrátil oči v sloup. „No jasně.“ Mumlal si pro sebe. Lena zuřila. Snažila se alespoň nadzdvihnout na lokty. Draco se otočil a šel ke knihovně, vybral jednu knihu a pomalu jí listoval. „Opravdu netuším, co je to za kouzlo.“ „To jsme na tom stejně.“ Šeptla Lena. Draco pokrčil rameny a dál prohlížel knihovnu. Zjevně nic vhodného nenašel, protože se vrátil k Leně. Ta už vzdala pokusy dostat se na lokty a odevzdaně ležela. Sledovala jeho pohyby. „No myslím, že ráno moudřejší večera. V našem případě noci.“ Řekl zamířil k dubovým dveřím vedle vstupu do místnosti. „Co tím chceš naznačit? Že tu budu s tebou spát?“ zeptala se zoufale Lena. Vlastně to ani nebyla otázka, jen takové konstatování faktu. Draco pokýval hlavou a zatvářil se znechuceně. „Nikdy bych si nepomyslel, že budu mít v posteli rybu.“ „Natož tebe.“ Dodal po úvaze. Stál nyní s rukou na klice a uvažoval. „Taky bych mohla spát ve vaně.“ Řekla Lena, protože cítila, že její druhá osobnost, ta rybí, se dožaduje vody. Draco se ušklíbl. „Taky možnost, ale zůstaň kde jsi. Hlavně mi neuplav.“ „Nepodal bys mi, prosím, mojí hůlku?“ zeptala se tiše Lena. „Cože?“ vydechl. „Mojí hůlku.“ Zopakovala Lena. „A-ano, jistě.“ Řekl Draco, překvapen, že ho zrovna ona o něco prosí. Vyndal hůlku z kapsy a podal ji Leně. „Dík.“ Procedila mezi zuby a namířila si ji na „nohy“. Potichu pronesla nějaké kouzlo a kolem ploutve se objevila velká bublina, udržující uvnitř vlhkost. Lena si hlasitě oddechla a položila hůlku na noční stolek. „Ta tvoje postel je nějak mokrá.“ Popíchla ho. Draco zakoulel očima, přešel to bez poznámky a odešel do koupelny.
Když otevřel dveře, Lena už spala. Potichu se převlékl do saténových kalhot od pyžama a lehl si vedle ní. Ano, byl naštvaný, že ji tu má. Opravdu byl. Proč zrovna on se musí tak rád procházet v noci po školních pozemcích? Proč zrovna ona se musela v tu dobu topit? Zvědavě se podíval na Leniny „nohy“. Zajímalo by ho, kdo to mohl udělat. Ne, že by mu jí bylo líto, ale chtěl by vědět to zaklínadlo aby ho mohl na ní někdy znovu zkusit. Ale tentokráte jí bude muset zachránit někdo jiný.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář